Betlémské světlo - 19.12.2009

Účastníci: Sopťa, Kaštan, Sokolí máma, Žabák, Píďa, Ilča, Rosňa, Kašpy, Kody, Davoš, Ježek, Želva, Karol

V sobotu v půl třetí odpoledne jsme se sešli na Hlavním nádraží v hale u sochy pod schody. Převzali jsme si Betlémské světlo od skautů ze střediska Ichtys, kteří ho přivezli z Brna, a vyjeli jsme na naši cestu se světlem do Klatov a Železné Rudy.
Nejdříve téměř na každé zastávce si pro světlo někdo přišel, v Dobřanech a Klatovech jsme Světlo předávali také místním skautům, kteří je budou předávat dále. V Klatovech jsme museli přestoupit do jiného vlaku jedoucího na Šumavu, ale ke konci cesty na Šumavě, kde jsou vesnice daleko od nádraží, si už k vlaku přišel jen málokdo. Nejlepší bylo, když jsme na zastávce vždycky mávali vlajkou, aby lidé věděli, kde jsme. Jak tak jednou Kaštan mával z okna vlaku ještě za jízdy, na chvíli se otočil a v tom tu vlajku skoro urazil o lampu.
Když jsme dojeli na naši konečnou do Železné rudy, vystoupili jsme z vlaku a po náledí na silnici jsme sjeli až do místního kostela, kde nás pan farář hezky přivítal a rovnou si s naším světlem zapálil lampičky v kostele. Pak nás nechal zapálit adventní věnec. Pan farář nás ještě pozval, abychom zůstali na mši. Protože ale pan farář neměl ministranta, pozval k sobě Davoše, aby mu bohoslužbě zvonil. Nakonec nás všechny pozval k oltáři, kde jsme si podali ruce a udělali řetěz. Potom nás poslal po kostele, abychom si se všemi lidmi podali ruce a popřáli hezké svátky.
Po mši pan farář požádal místní paní učitelku, aby nás odvedla na faru, kde nám nabídli čaj a nějaké křupky a pečivo. Když jsme se napili a ohřáli, nastala chvíle, na kterou se Ježek moc těšila. Už od rána se učila text „Slibu věrnosti“, aby mohla být přijata do oddílu a družiny Rejnoků.
Všichni jsme šli k ozdobenému stromečku před kostelem, kde jsme nastoupili do čtverce. Nejdříve Kaštan pronesl pár slov o obřadu slibu a mně a Ježka pozval doprostřed čtverce, aby Ježek mohla složit slib věrnosti. Po slibu ode mne dostala světlušácký šátek a Kaštan jí ho stáhnul turbánkem, pokřik jsme nekřičeli, protože jsme nechtěli rušit klid u kostela.
Bylo už hodně hodin a také nám byla zima, tak jsme šli na zastávku a svezli se vlakem do Alžbětína, odkud jsme jeli do Plzně. Cesta nerychle uběhla, také proto, že Sopťovci si plnili do soutěže Tokelau jezení citronu a fotili se přitom.