Klíč k městu Karla IV. - 6. - 7.11.2009
Účastníci: Žabák, Vlčice, Vendy, Těpík, Martina
Hlídka č. 1 - Old skauti: Sopťa, Kaštan, Sokolí máma, Medvěd, Mour
Hlídka č. 3 - Skautky: Rosňa, Kašpy, Píďa, Kody, Želva
Hlídka č. 1 - Vlčata: Rybka, Rarášek, Mourek, Řízek, Ježek
Hlídka č. 2 - Vlčata: Davoš, Karol, Bertík, Annička, Vír
V pátek odpoledne asi ve čtyři hodiny jsme se sešli u Sindatu a tam odtud jsme auty vyjeli do Karlových Varů. Cesta byla dobrá, ale ke konci mě i Kodyho štvalo, jak Ježek furt mlela, a tak jí Kody důrazně řekl: „Hele, řeknu ti pouze dvě slova. Buď zticha!“ Ale Ježek si z toho nic nedělala a řekla: „A já ti povím pohádku!“
Když jsme dojeli na klubovnu místních skautů z přístavu Orion, hned jsme si vzali věci na plavání do bazénu a vyjeli jsme do Termálu. Auta jsme zaparkovali kousek od Termálu a pak jsme šli pěšky. V Termálu jsme nejdříve nakoupili lístky tak, že jsme z co nejvíce kotváků udělali rodiny. Poté jsme se všichni šli převléci do šaten. Až na Rosňu se všichni trefili správně, jen ona šla do pánských šaten a zjistila to až v nich.
V bazénu jsme hráli kohoutí zápasy a ke konci ti zdatnější plavali až na druhou stranu bazénu, kde je voda hlubší – až 4,5 metru a tam jsme se zkoušeli potápět až na dno. Nikomu kromě Raráška se to nepovedlo. Hodina rychle utekla a museli jsme jít z Termálu ven. Když jsme vyšli před vstupní dveře, snažili jsme se zvýšit teplotu na digitálním teploměru nade dveřmi tak, že jsme na něj dýchali. Nakonec se nám to povedlo, ale asi ne naším snažením. Nakonec jsme se před Termálem vyfotili a jeli do klubovny.
Po příjezdu jsme si připravili spaní, najedli se a před spaním jsme si zahráli několik stolních her a přečetli dalších pár kapitol z knížky „Tábor pod Modrou hvězdou“. Nakonec jsme šli spát a všichni se těšili na zítřejší závod.
Ráno jsme se probudili a nasnídali, po snídani jsme se oblékli do krojů, pod které jsme si vzali co nejvíce teplých věcí, protože měla být zima. Před odchodem na závod jsme si ještě sbalili všechny věci a naložili je do aut. Před devátou hodinou jsme vyjeli k altánu na Šibeničním vrchu, kde se každoročně tento závod zahajuje nástupem. Na nástupu nám Hotanka vysvětlil všechna pravidla a závod mohl začít.
Naše hlídka skautek nejdříve seběhla z kopečka do místní knihovny, kde jsme se dozvěděli odpovědi na většinu soutěžních otázek. Potom jsme začali obíhat stanoviště. Nejtěžší z úkolů na stanovišti byla tzv. „židle“. To jsme si stoupli zády k židli, zavázali si oči šátkem a od židle jsme museli poslepu udělat deset jakkoliv velkých kroků doleva, pak deset dopředu, deset vpravo a deset dozadu. Cílem tohoto úkolu bylo si sednout zpátky na židli. Na každý kopec, na který jsme lezli, jsme nešli po cestičkách, ale přímo, abychom stihli obejít všechna stanoviště. Nakonec se nám povedlo stanoviště oběhnout všechna, ale měli jsme to jen tak-tak. Poslední stanoviště, které nám zbývalo – Tři kříže bylo na velikém kopci nad Šibeničním vrchem. Tam jsme vybíhali v posledních minutách a najednou se za námi ozvalo volání. Tak jsme se otočili a viděli jsme rozhodčí, kteří měli být na vrcholu, ale protože si mysleli, že už nikdo nepřijde, šli už dolů do cíle. Seběhli jsme k nim a oni se nás ptali, jestli ještě chceme plnit úkol. Řekli jsme, že ano a splnili jsme si jej u nich, i když to nebylo na vrcholu.
To už nám zbývalo do konce závodu asi deset minut, a tak jsme rychle běželi z kopce do cíle, nakonec jsme stihli doběhnout včas a odevzdat průvodní papír s body. Potom jsme už jen čekali asi hodinu na vyhlášení, které bylo na Vřídelní kolonádě. Ve volném čase jsme šli do kavárny, kde jsme si dali čaj, horké čokolády a hlavně nesměly chybět karlovarské oplatky, vyráběné v Karlových Varech od roku 1896.
U Vřídelní kolonády jsme všichni nastoupili a čekali na krále Karla IV. Když po chvilce přišel, začalo slavnostní vyhlašování. Naše vlčata obsadila páté a šesté místo a my skautky jsme naši kategorii vyhráli a dostaly jsme klíče a byly pasovány Karlem IV. na rytíře. Naše admiralita letos také závodila, a ačkoliv závod ve své kategorii oldskautů vyhrála, byla současně poslední. Byli to totiž jediní závodící oldskauti. I přes to byli králem pasováni na rytíře, ale dort od Hotanky nedostali.
Po vyhlášení jsme se vyfotili s klíči i diplomy a šli k autům. Po cestě domů jsme se zastavili u benzínové pumpy u Březové, kde jsme si rozdělili a snědli vyhraný dort. Naši oldskauti nám tam ještě předváděli, jak nádherně zvládli jeden z úkolů – postavit celou hlídkou tak, aby se všichni dohromady dotýkali země jen třema nohama a dvěma rukama. Pak už nás čekala jen cesta domů do Plzně…
Zapsala Píďa
_________________________________________________________
6.11.2009
Večerní jízda do Karlových Varů a kávička nad Termálem
Listopadová výprava do Karlových Varů spojená s běhací hrou dětí po městě patří k obzvláště oblíbeným.
Páteční odjezd sice bývá vždy trochu napínavý, protože chtít spěchat v tuto dobu po karlovarské silnici není jen tak. Spěchat ale bylo nutné, abychom se stihli ubytovat (letos poprvé v nových klubovnách varských skautů) a dojet do centra města do Termálu.
Celá výprava se šla čváchat do minerálky a my s Kaštanem jsme je jistili z kavárny nad bazénem. Od jekotu dětí sice drnčely prosklené stěny, ale káva byla dobrá a štrúdl ještě lepší.
Za všeobecného veselí se nesl celý večer, ale legrace skončila ve chvíli, kdy Sopťa začal přemlouvat Moura, že by bylo dobré postavit do zítřejší soutěže tým dospělých. Mour byl ve Varech na této akci poprvé, takže podlehl, aniž by tušil, do čeho jde. Medvěd sice věděl, do čeho jde, ale strach, aby opět nemusel shledávat poztrácené pidilidi po kolonádě a přilehlém okolí byl silnější, takže i jeho Soptík přemluvil jedna dvě. Kaštanovi stačilo říct: „to dáš“ a hned začal masírovat nohy i berle. Jediný, kdo si zachoval jasnou mysl a prohlásil, že blázen opravdu není, aby si nechal narušit zítřejší siestu v kavárně u lázeňských oplatek, byl Žabák. Jako pátého do soutěže tedy přihlásili mne, protože když se půjdeme podívat na ty lyže do Hudy, tak stejně půjdeme s nimi a cestou si splníme pár úkolů, soutěží a vyběhnu na pár kopců. Spát jsem šla s vědomím, že se ta pohodová výprava poněkud zvrhla.
7.11.2009
Za Karlem IV.
Ráno vymyšlenou strategii, že si odpovědi na soutěžní otázky vyguglíme na Méďově noťasu, nám Hotanka zatrhnul při výkladu trati, kdy pravil, že můžeme pro zjišťování odpovědí použít vše kromě mobilu a internetu. Náš geniální plán ideální trasy s co nejmenším počtem stoupání a klesání byl nepoužitelný. Jediný z nás, kdo se chytil na pár otázek, byl Soptík. Na mne šly po jejich přečtení mrákoty a to jsem si myslela, že s faktem, že dějepis nikdy nebyl mým hobby, jsem se vyrovnala už dávno. V tu chvíli mi spíš přišlo, že jsem měla mít na sobě žluté tričko s nápisem „měl jsem se líp učit“. Drobnou útěchou mi bylo, že zbytek Admirality na tom nebyl lépe.
Nezbylo, než sestoupit za informacemi dolů do města. Cestou Sopťa s Mourem diskutovali o manželkách Karla IV. Na počtu se sice shodli, horší to bylo s těmi meči. Mour byl přesvědčen, že je lámala Blanka, Soptík měl za favoritku Elišku Přemyslovnu. Bohužel málo důvěřoval svému klasickému vzdělání, což nás stálo 1,5 bodu.
Skautskou lípu v Dvořákových sadech jsme díky její majestátnosti a krásnému žlutému podzimnímu vybarvení našli hned. Kámen s vytesanou skautskou lilií a letopočtem 28.10.1968 ležící pod ní jsme také objevili v pohodě. Méďa vše vyfotil, protože Sopťa si všechno pamatovat nemůže a nám ostatním pamět už moc neslouží.
Z Dvořákových sadů jsme šli proti proudu řeky Teplé ke Mlýnské kolonádě. Cestou jsme našli na mostě plakáty na Karlovarský symfonický orchestr a usoudili jsme, že by to mohlo být ono hudební těleso sídlící ve městě. Medvěd opět plakát pro jistotu vyfotil.
Prodavače, kteří ve stáncích na nábřeží prodávali suvenýry, jsme přiváděli k šílenství tím, že jsme zkoumali všechny krabice lázeňských oplatek, abychom zjistili, od kterého roku se vyrábějí. Letopočtem, který jsme našli, jsme si sice nebyli příliš jistí, ale ukázal se jako správný.
Návštěva infocentra byla pro nás nezbytná. Mour se Sopťou vyzpovídali velice ochotného pána a získali odpovědi hned na tři soutěžní otázky. Dozvěděli jsme se, že podzimní festival cestovního ruchu se jmenuje Tour film, obraz s výjevem objevení pramenů Karlem IV. je na dřevěné nebo-li Tržní kolonádě a povodeň z roku 1890 je zaznamenána na domě, v němž je dnes kavárna Elefant, a nachází se na levém břehu řeky Teplé kousek nad Vřídlem.
Na Mlýnské kolonádě jsme ještě sečetli sochy a Mour okamžitě rozluštil, že by to mohlo být znázornění dvanácti měsíců.
Na svůj první úkol na Zámecký vrch jsme jeli výtahem. Vymlouvat se na Kaštanovy berle je zbytečné, protože stejně každý ví, že pěšky bychom nešli, ani kdyby nám Kaštan jízdu zakázal a sám se o berlích do schodů belhal. Relativně svěží jsme tedy nastoupili k prvnímu úkolu – Kimovce. Ne zcela nejlépe jsme ji zmákli strategicky, protože předměty jsme si sice rozdělili, ale na hranicích dělení se nám jich pár ztratilo. Výsledek byly pouze dva body.
Dolů jsme se svezli opět výtahem a mazali jsme směrem k Divadelnímu náměstí. Než jsme přešli řeku na pravý břeh, našli jsme objekt kavárny Elefant, na němž je destička označující výšku vody při povodni v roce 1890. Druhým úkolem, který jsme plnili na Divadelním náměstí, bylo naplnit lavor vodou z řeky. S tím si pánové poradili naprosto bezkonkurenčně, za plný počet bodů.
Následoval náš první výstup do kopce – tentokrát k horní stanici lanovky Imperiál. Lehce zadýcháni jsme ze sebe museli udělat sousoší, které se dotýká země jen třema nohama a dvěma rukama. Mně si vzal Sopťa na záda, Mour udělal trakař a potom už Soptím s Kaštanem a Méďou museli vydržet stát 20 vteřin na jedné noze. Povedlo se a další tři body byly v kapse.
Z tohoto stanoviště jsme si udělali odbočku do ulice Na Vyhlídce, kde je prodejna Hudy sportu. Šli jsme sondovat boty na běžky back country. Bohužel jsme nepořídili a pro bližší informace nás odeslali do druhé prodejny, která je u nádraží. Jít tam by znamenalo konec soutěže, což se nám nechtělo. Rozhodli jsme se, že na lyžařskou výbavu, kterou má přinést Ježíšek, je vlastně ještě času dost a mazali jsme pro změnu dolů z kopce do Japonské zahrady. Tady byl velice zábavný úkol – dopravit bramboru pomocí koštěte po chodníčku kolem pomníku. To nám opravdu šlo a vystřídat se na trase jsme se dokázali prý v zatím nejlepším čase.
K dalšímu stanovišti u letního kina to bylo jen, co by kamenem dohodil. Úkolem zde byla pantomima. Předváděli jsme kuchyňské náčiní a přístroje. Opět za plný počet bodů. Navíc se nám ze zatím získaných písmen podařilo vyluštit zprávu doplňkového úkolu. Jak by řekla Ježek: „Jsme fakt dobrý…“
Nyní před námi bylo druhé a zároveň největší stoupání k vyhlídce Karla IV. do kopce jsme trochu funěli, ale mohlo to být i horší. Hlavně, že Moura neopustila jeho pověstná výřečnost. Později se ale ukázalo, že nechtěl slyšet, jak za ním Kaštan haraší berlemi, protože kdyby jeho, mladíka a namakaného sportovce, předběhl šílený dědek s berlemi, tak by to asi nepřežil.
Nahoře na vyhlídce bylo za úkol určit ústřižky okopírovaných bankovek. Vzhledem k tomu, že jsme stále bez peněz, jsme museli trochu vzpomínat, jak která bankovka vypadá, ale povedlo se opět za plný počet bodů.
Po splnění úkolu jsme začali sestupovat přes mezistanici lanovky na Dianu až k Jelenímu skoku, kde u Maierova glorietu bylo další stanoviště. Tady jsme se trochu zadrhli, protože tu byla fronta čekajících hlídek. Potkali jsme se zde také s týmem našich pidilidí. Ti nám ukázali svůj tahák s napsanými odpověďmi na teoretické otázky. Luxusní koule zmačkaného vlhkého papíru uskladněná u Karolky v kapse. Ale hlavně, že byl stále funkční.
Při plnění praktického úkolu jsme zde už tak dobří nebyli, neboť se skákalo přes švihadlo, a to Kaštanův nedoléčený kotník opravdu nedal.
Z Jeleního skoku jsme si odskočili pár výškových metrů překonaných mnoha schody ke Vřídlu, abychom zde podle pokynů z vyluštěné doplňkové hry našli člověka čtoucího knihu a oznámili mu, že dnes přijede Karel IV. Opravdu to fungovalo a jako důkaz splnění jsme dostali obrázek letošního pamětního lístku.
Času do závěru hry už zbývalo velice málo. Bylo jasné, že stanoviště na kopci u „Tří křížů“ nestihneme v žádném případě, ale alespoň jsme se ještě vyšplhali k pomníku Karla Marxe. Zde jsme se pokusili o úkol se zavázanýma očima obejít čtverec a vrátit se na původní místo. S touto vypečeností se úspěšně vypořádal jen Mour.
Na pro nás posledním stanovišti u Malých Versailes jsme jen odpovídali na otázku a úkol jsme z časových důvodů vynechali a mazali jsme do cíle. I tak jsme s Kaštanem zůstali pozadu, protože ho na celodenním pochodem unavené noze začalo zlobit koleno a vyplněný soutěžní list běželi odevzdat kluci sami.
Vzhledem k tomu, že jsme v kategorii dospělých byli jediní, tak jsme vlastně byli první, a jak řekly děti, i poslední. Dort jsme sice nedostali, ale pasováni jsme byli. Dort si zasloužilo naše družstvo Píďa, Rosňa, Kody, Želva a Kašpy, které vyhrálo kategorii skautek.
Zapsala Sokolí máma
