Kamenice - 12.4.2009 Účastníci: Stav: Úsek: Obtížnost: V neděli v šest ráno na čovce… humus, co? Tak přesně tak začala náš sjezd Kamenice. V šest ráno jsme opravdu na Č istírně O dpadních V od nabrali Fantocziho s Klackem a vydali se směrem na Prahu, Turnov, Železný Brod a Plavy. Po cestě si ještě někteří z nás zdřímli. Kousek za Prahou se Fantoczi probudil a jeho první slova byla: „Tak co, už se bojíte?“ Od té doby až do Plavů nás spolu s Klackem úspěšně strašili. Je pravda, že bylo trochu víc vody, než normálně, ale nakonec se ukázalo, že díky tomu byla řeka méně techničtější, tudíž lehčí. Okolo deváté hodiny jsme dorazili na místo a probudili skoro spícího Vraníka. Postupně dorazila dvě červená auta a doručila nám zbytek výpravy. Potom jsme nalezli do gumy a dali Květě náskok. Voda byla studená, ale dalo se to přežít. Ze začátku to vypadalo jako Berounka v Bukovci, ale postupně se objevili nejdříve dvojkové a potom trojkové peřeje. Zatím jsme všechno jeli na oči a zastavovali ve vracácích). Já jsme se držel Švejka (to je ten, co nezvedá a nekrysí). Pak se před námi objevili Držkovské schody. Naštěstí název nebyl podle zdravotních následků, kterými trpěli vodáci po chybném sjetí tohoto úseku řeky, ale podle nedaleké vesnice Držkov. Jednalo se prakticky o tři stupně s ostrými kohouty. Mnoho lidí si myslelo, že to bude ten začátek, na kterém si spraví sebevědomí. Schody ale překvapily. Zvedal jsme tam nejen já, ale i Jára a dokonce Švejk. Po dalších trojkových kouscích jsme se dostali k Návarovské soutěsce. To byl první kousek, který jsme prohlíželi. Nakonec nájezd do soutěsky zvládli všichni v pohodě. Pak byl zase chvíli pokoj… no byly to tak trojkové, místy možná čtyřkové peřeje. A pak to přišlo. Zastavili jsme asi dvě skalky nad Prádelnou a šli jsme si ji prohlédnout. Jednalo se o válec v levotočivé zatáčce, takže člověka to logicky táhne doleva – do vnitřní strany zatáčky, a to je chyba. Průjezd byl totiž pravým středem. S tímto vědomím (a vědomím, že Prádelna je nejtežší místo na Kamenici) jsem nastupoval do lodě. Jak jsem se už zmínil, nastupovali jsme dvě skalky nad Prádelnou. U té první se tvořil malý válec. A jak jsme mu nikdo nevěnovali pozornost, jak jsem nebyl rozjetej a jak jsem to rval kvůli Prádelně doleva, tak mě ten válec cvaknul. Dvakrát se mi nepovedlo zvednout a podruhé mě to namáčklo na tu druhou skalku. Za mnou jel táta stejnou stopu – stejnou chybu. Jenom s tím rozdílem, že na skalce už bylo obsazeno. Postupně jsem vylezl z lodi – dokonce přímo na tu skalku, takže jsem vůbec neplaval. Ale loď tam zůstala. Asi po 10-ti minutách se nám jí podařilo vyprostit. Nakonec jsme prádelnu přenesl… J Po posledních padesáti metrech soutěsky už byly nejtěžší kousky za námi. Pak nás čekal už jen Tobogán a Jízek. Oboje jsme se Švejkem, Kopáčem a Klasikem přenesli. Tobogán byl velký kámen uprostřed řeky, kolem kterého se levotočivě celá řeka smrskla do 3-4 metrů. Kromě toho přímo pod tímto útvarem byla docela velká žumpa. Všichni to sjeli v pohodě, jen Jára si tam kdovíkde našel přímo uprostřed vracák, ze kterého se potom měl problém dostat. Druhé místo – Jízek – byl „úplně obyčejný“ čtyřmetrový jez. Všichni to zvládli bez problémů. Potom už jen jeden jez a vysedli jsme v Bohuňovsku. Tam už na nás čekala Květa. Klasik se Švejkem jeli pro auta a my jsme si krátili čas např. pletením pomlázek. Potom jsme se postupně rozloučili a potom na Plzeň!!! Zamatlal Soptík
  |